Nový začátek!

Je to tady. Přemýšlela jsem, co se s mým životem stalo, že jsem se tak změnila a rozhodla jsem se, že se mi nelíbí člověk, kterým jsem se stala, takže nastal čas začít znova.

Už od základky mě lidi nesnášeli pro můj optimismus. Ačkoliv jsem pokaždé věděla, že není všechno úplně v pořádku, vždycky jsem řekla něco, co ostatní buď povzbudilo, nebo naštvalo. Viděla jsem věci z té lepší stránky, vždy pro mě sklenice byla spíš na půl plná, než napůl prázdná (teda většinou jsem viděla hodně místa na rum, ale to je teď vedlejší :D).

Každopádně začalo to nejspíš, když jsem se dozvěděla, že moje babička má rakovinu v pokročilém stádiu. Řekli mi, že jí nemůžou zachránit, ale já věřila, že to přežije a bude tu s námi ještě dlouho. Pokaždé, když za ní máma jela na návštěvu mi řekla, že to může být naposledy co jí uvidíme, ale já nikdy nejela, protože jsem byla přesvědčená, že tam prostě vždycky bude. Do půl roku umřela. Tehdy jsem zjistila, že ne všechno je tak růžové jak se zdá a místo toho, abych si začala víc vážit lidí kolem sebe a svůj život žila naplno, jsem začala kouřit, pít, rozešla jsem se s přítelem a trpěla jsem. Někdy tiše, někdy nahlas.

Dva roky na to, po spoustě rozchodů, který mě ničili a dostávali hloubš do těch s prominutím sra*ek, jsem zjistila, že kluk, kterého jsem milovala je mrtvý. Tehdy se ve mě něco zlomilo a šlo to se mnou ještě víc z kopce, i když jsem si myslela, že to už nejde.

Ale byl tu on. Kluk, který tu pro mě byl když mi bylo nejhůř- nejlepší kamarád. Jak to tak u mě bývá stal se z něj kamarád s výhodami a později přítel. Cítila jsem na sobě, že bych měla být sama. To se mi zanedlouho splnilo. Rozešel se se mnou. Byla jsem v koncích, ale pak jsem si uvědomila, že mě vlastně zachránil. I když se spolu nebavíme a nejspíš už nikdy nebudeme, jsem mu neuvěřitelně vděčná za každou minutu, kterou se mnou strávil, za každou vteřinu, kdy mě líbal. Tenhle kluk mi otevřel oči a já teď sedím v 1 ráno u počítače a přemýšlím nad tím, proč jsem si ty oči neotevřela sama už dřív.

Všichni jsme ztratili lidi, které jsme milovali a ještě jich spoustu ztratíme- to je život. Ale rozhodně to není důvod abychom ztratili sebe. Kamarádi přicházejí a odcházejí a ačkoliv jsem si myslela, že jsem na to všechno sama... Nejsem, nikdy jsem nebyla. Vždycky tu se mnou byli lidi, kterých jsem si nevážila, protože jsem neviděla, co pro mě dělají, ale já Vám všem, kdo tu pro mě jste slibuji, že Vám to vynahradím a tolik jako jste tu byli Vy pro mě, tady budu i já pro Vás.

Dobrou noc, Vall